Jan Nemrava 
Honda Civic prošla nedávno faceliftem, ale dle tiskové zprávy jde o velmi drobné designové a výbavové změny. Technický základ zůstal stejný a tak bych se vlastně opakoval v tom, co jsem psal před pár lety v v testu. A tak ten dnešní test pojmeme trochu jinak. Tři roky jsou docela dlouhá doba a konkurence se vyvíjí a tak napíšu, jak na mne působila Honda Civic tentokrát a zbytek článku se budeme věnovat rozdílným konstrukčním řešením hybridů a díky tomu vysvětlím, co mne na Hondě tak fascinuje a proč si myslím, že jde o jedno z nejlepších řešení jaké lze na trhu nalézt.
Nejde než opět prohlásit, že Honda Civic mne i po těch třech letech fascinuje. Nabízí nevídaný kompromis mezi perfektními jízdními vlastnosti se skvělou mírou komfortu, nenápadný design a rozumnou nabídku prostoru. Jde téměř o ideální auto a proto jsem se nad ním v minulém testu tak rozplýval a rozplýval jsem se i tentokrát. Fantastická spotřeba do 5 litrů benzínu, fantastické reakce na plyn, zrychlení, zvuk motoru, všechno nevídané. Ale bez pih na kráse úplně není. Vadila mi vyšší hlučnost od podvozku na dálnici daná sportovním podvozkem, širokými koly a tím, že japonští výrobci toto téma tolik neřeší. Překvapilo mne, jak rychle se baterie vyčerpá a jak málo se Honda snaží energii doplnit a vlastně jak rychle se změní charakter auta a už to není úplně ono. Zlobila mne roletka v kufru i nešťastně řešené dvojité dno, ale to už jsou relativně detaily. Pojdme na to, co dělá pohon tak úžasným.
Srovnání hybridů
Dnes už skoro každá automobilka nabízí nějaký hybrid, jenže pod stejným označením se často skrývají úplně odlišné technické principy. A právě to je důvod, proč se některé hybridy chovají skoro jako elektromobil, zatímco jiné působí jen jako běžný spalovací motor s trochou elektrické asistence.
Rozdíly totiž nejsou jen ve výkonu nebo velikosti baterie. Klíčové je hlavně to, kdo vlastně pohání kola, jakým způsobem se kombinuje spalovací motor s elektromotorem a jak auto pracuje s energií. A právě tady začíná být současný svět hybridů technicky opravdu zajímavý.
Sériový hybrid: spalovací motor kola vůbec nepohání
Nejjednodušší na pochopení je sériový hybrid. Spalovací motor nikdy přímo nepohání kola, funguje pouze jako generátor elektřiny a samotný pohon vždy obstarává elektromotor.
Prakticky tedy jezdíte elektromobilem, který si elektřinu vyrábí sám. Typickým příkladem je systém e-Power od Nissanu v modelech Nissan X-Trail nebo Nissan Qashqai. Výhoda tohoto řešení je obrovská hlavně ve městě. Elektromotor reaguje okamžitě, není potřeba řadit a auto působí velmi přirozeně. Z pohledu řidiče je to skoro elektromobil — lineární zrychlení, okamžitý nástup točivého momentu a velmi příjemné popojíždění.Další výhoda je v tom, že spalovací motor může běžet v otáčkách a zatížení, kde má nejlepší účinnost. Nemusí reagovat přímo na plyn řidiče ani na rychlost auta.
Jenže přesně tady vzniká i hlavní problém sériového hybridu. Ve vyšších rychlostech začnou být energetické ztráty příliš velké. Benzínový motor vyrábí elektřinu, ta se následně mění zpět na mechanickou energii v elektromotoru a každá tahle přeměna něco stojí. Ve městě to funguje skvěle, na dálnici už méně.
P2 hybrid: klasický spalovací motor s elektromotorem navíc
Tohle je dnes nejrozšířenější řešení v Evropě. Používá ho Hyundai, Kia, Mercedes, BMW, Volkswagen, Audi nebo Stellantis. Princip je relativně jednoduchý. Elektromotor je umístěný mezi spalovacím motorem a převodovkou. V podstatě jde o klasické auto se spalovacím motorem, do kterého někdo přidal elektromotor.
Technicky se tomu říká P2 hybrid. Výhoda je hlavně v jednoduché integraci. Automobilka nemusí vyvíjet úplně nový pohon, protože může použít existující platformu i převodovku. Auto se zároveň chová velmi podobně jako klasický spalovací motor, což většině zákazníků vyhovuje.
Jenže právě tady vznikají i limity tohoto řešení. Elektromotor je pořád závislý na převodovce a spalovacím motoru. Při rozjezdech nebo řazení často cítíte, že elektrická a spalovací část spolu úplně nesplynou. A hlavně — hlavním zdrojem pohonu zůstává spalovací motor. Elektromotor většinou jen pomáhá a navíc pořád platí, že po větším přidání plynu se čeká na převodovku až najde ten správný rychlostní stupeň, takže toto řešení má blíže ke klasické konstrukci než k elektromobilům. Proto většina těchto hybridů nikdy nepůsobí tak elektricky jako Honda nebo Nissan e-Power.
Toyota: technicky geniální kompromis
Toyota jde úplně jinou cestou než většina konkurence. A technicky vlastně nejde ani o klasický paralelní hybrid. Systém Hybrid Synergy Drive používá planetové soukolí a dva elektromotory označované jako MG1 a MG2.
MG2 je hlavní trakční elektromotor, který pohání kola a rekuperuje energii při brzdění. MG1 funguje hlavně jako generátor a zároveň reguluje převodový poměr celé soustavy. Právě díky planetovému soukolí Toyota nepotřebuje klasickou převodovku ani spojky. Převodový poměr se mění elektronicky regulací otáček elektromotorů. Toyota tomu říká e-CVT, ale technicky jde o něco úplně jiného než klasické CVT převodovky.
Výhoda je obrovská mechanická jednoduchost. Minimum spojek, minimum převodů, minimum pohyblivých částí. I proto jsou hybridy Toyoty pověstné spolehlivostí. Ve městě navíc systém funguje fantasticky efektivně.
Nevýhodou je známý projev při prudké akceleraci. Motor se často vytočí do vysokých konstantních otáček, zatímco auto teprve postupně zrychluje. Právě tomu se říká „vysavačový efekt“. Toyota ale pořád patří k nejlépe fungujícím hybridům na trhu. Jen je její projev specifický a ne každému sedne.
Přístě si řekneme o řešením Renaultu, BYD a nakonec i Hondy.
