Jan Nemrava 
Legendární auto, které v každé generaci mělo nějaké prvenství nebo unikátní technické řešení, přichází v šesté generaci v dnešní době jako zjevení. Přestože se na papíře zdá, že toho moc nabídnout neumí, ve skutečnosti je to úplně naopak.
Čtvrt století uplynulo od ukončení výroby páté generace kupé Prelude, které stejně jako jeho čtyři předchůdci bylo průkopníkem v řadě technických oblastí, ať už šlo o elektronické vstřikování benzínu, řízení všech kol nebo systém aktivního rozdělování točivého momentu. Technologie do té doby v produkčních autech nevídané. Šestá generace sice žádnou převratnou technologii nenabízí, ale staví na základech fantastického Civicu a vlastně to, že v dnešní době plné SUV někdo vyrobí kupé s hybridem, je možná přesně to, co se v budoucnosti bude považovat za odvážné a unikátní.
Zvenku je to prostě nádhera. Nádherné jednoduché linie, masivní zadní blatníky, nízká přední kapota, skvělý poměr velikosti kol k výšce karoserie, absolutně čistá linie střechy bez rušivé antény, zadní světla spojená pásem světel a kombinace tiskacích písmen Honda a psacího Prelude. To na mě funguje. To je prostě krása. Zepředu by možná Prelude mohl vypadat méně jako Prius a ta barva by nemusela být tak nevýrazná, ale nekažme si to maličkostmi.
S nadšením přebírám vůz na dnešní dobu exotických rozměrů. Oproti dnešnímu standardu aut, která jsou vyšší než širší, je tohle auto vysoké 1 349 mm a široké 1 880 mm. Exotika. Usedám do sedaček umístěných jen pár centimetrů nad zemí a přestože jsem přesedl z běžného osobního auta, ten rozdíl je propastný. Utopený v interiéru, ve fantasticky pohodlné zakloněné poloze, zkoumám interiér. Jako zpovykaného redaktora mě překvapí kompletně manuální nastavování sedadla, ale pak si uvědomím, že to je u nízko umístěných sedaček vlastně pravidlo. Interiér velmi podobný Hondě Civic je pochvala, ale možná i malé zklamání.
Interiér je konzervativní, všude jsou příjemné materiály, líbí se mi prošívání semiše, ale ten vršek přístrojové desky by mohl působit trochu méně obyčejně. Tam se mohli designéři trochu odvázat. Krásný volant, hezký digitální přístrojový štít, příjemně malá obrazovka s poměrně jednoduchým infotainmentem a příšerným obrazem couvací kamery. Ale také oddělené ovládání klimatizace třemi kolečky a pod ním ovladač jízdních režimů, který znám z Civicu, s jedním tlačítkem S+ Shift, které neznám. Tady si vypůjčím popis z tiskové zprávy, abych ho mohl následně porovnat s realitou.
„Funkce Honda S+ Shift napodobuje zvuk, odezvu a zapojení řidiče jako při rychlém automatickém řazení. Model Prelude díky tomu vnáší do tradičně podmanivé jízdy nový rozměr. Jedná se o nejnovější vývojovou verzi technologie lineárního ovládání řazení společnosti Honda. Systém spolupracuje s aktivním řízením zvuku (ASC) a slaďuje zvuk motoru, otáčky a rychlost jízdy za účelem dosažení přirozenějšího jízdního projevu při zrychlení.
Tato technologie byla vyvinuta, aby vytvořila virtuální osmistupňovou převodovku, která navozuje ještě silnější propojení vozu a řidiče. Ovládá se páčkami na volantu, které se běžně používají k regulaci úrovně rekuperačního brzdění, když není funkce Honda S+ Shift aktivní. Řidiči to umožňuje řadit jako u manuální převodovky. Řidič při podřazování zažije také uklidňující efekt brzdění motorem, které zaručuje ještě lepší řízení škrticí klapky a odpovídající přerušení tahu motoru při synchronizaci otáček.“
Tak to je to zásadní, co z pohledu jízdy odděluje Prelude od Civicu. To a ještě „zavěšení z legendárního modelu Civic Type R. Konstrukce modelu Prelude zaručuje rovnováhu mezi agilním ovládáním a pohodlím, na čemž se podílí také vyspělý systém víceprvkového zavěšení, adaptivní tlumiče a nejnovější generace systému Honda AHA“. A brzdy Brembo.
Pod kapotou máme stejnou pohonnou jednotku jako v Civicu. Výrobce udává výkon hybridní jednotky 135 kW, tedy 184 koní, a točivý moment 315 Nm. To jsou hodnoty elektromotoru, který pohání kola. Samotný spalovací motor ze sebe umí vydat 105 kW (143 koní) při 5 300 otáčkách, tedy o něco méně než elektromotor. Výrobce slibuje zrychlení z 0 na 100 km/h za 8,3 sekundy a kombinovanou spotřebu 5,2 litru. Pohotovostní hmotnost činí rozumných 1 540 kg. Samotná čísla ale nic neřeknou o tom, jak hybrid funguje a jak unikátní konstrukce se pod kapotou schovává. Více o tom, jak to funguje, si přečtete v článku „Proč má Honda nejlepší hybrid„
Tak vyrazíme. Probudím Prelude a jemně se pohnu vpřed. Reakce na plyn a plynulost, s jakou se dá regulovat rychlost, je skvělá. Po pár metrech jízdy překonávám první nerovnosti a překvapuje mě, jak statečně se s nimi Prelude potýká. Nečekal bych, že bude takhle komfortní. Vyrážím za město a poprvé zkouším, co Prelude umí. Těch režimů, které můžete zkoušet, je vlastně šest. Tři režimy jízdy a každý jde kombinovat se zmíněným S+ Shift. Nevím, co si dříve vybrat, protože už ve výchozím režimu GT je ten hybrid, jak ho znám z Civicu, skvělý. Krásně táhne, hezky zní a při vyšším zatížení modulací otáček simuluje řazení jako zvukovou kulisu.
Při rychlejší jízdě mě překvapilo, že režim Comfort je asi až moc měkký. Předek auta má jinou frekvenci tlumení než zadek a někdy se nepříjemně rozhoupe. Ideální mi přijde GT, který všechno trochu přitvrdí a je tak akorát na české silnice. Zapínám k němu i S+ Shift a nestačím se divit. Auto začne při „řazení“ trochu „cukat“, při brzdění sází meziplyny, na řazení pádly pod volantem reaguje okamžitě a bez prodlevy. Je to docela zábavné a skutečně to vtáhne. Než si člověk uvědomí, že je to celé jen jako. Kola totiž pořád žene elektromotor, který má sílu pořád stejnou bez ohledu na otáčky spalovacího motoru. Takže je to celé trochu divadlo, ale dle přísloví „Lid chce být klamán, tedy je klamán.“ je to přesně to, co se děje.
Pokud jste někdy snili o bezchybné dvouspojkové převodovce, tak ji najdete právě v Preludu. Sice bez spojek a převodů, ale zato fungující tak dobře, jako byste hráli Gran Turismo 7. Žádné prodlevy, žádné předřazení nevhodné rychlosti, žádné cukavé rozjezdy, žádné přehřáté spojky. Prostě ideál. Jen je to teda celé jen jako. Přesně jako v počítačové hře.
Jezdit s Preludem je fantazie. Nepamatuji si, že by mě nějaká předokolka tak bavila. Při přibrzdění do zatáčky velmi ochotně odsazuje zadek, okamžitě reaguje na plyn, aby se vytáhl ze zatáčky. Motor vyje, podvozek pracuje fantasticky, žádné rány, žádné otřesy a přesto minimální náklony. Teda spíš je minimálně vnímám. Největší vliv má totiž nízká poloha za volantem a nízké těžiště auta.
Zklamáním pro mě bylo, a kritizoval jsem to už u Civicu, jak rychle si Prelude vyčerpá baterii a jak málo se snaží energii doplnit, když k tomu má příležitost. Tady si myslím, že je celkem prostor pro zlepšení, ale možná je to záměr. Vyčerpáním rezervy v baterii se více spojí výkon a činnost motoru s koly. Přestože zvuk motoru je akusticky doladěný reproduktory, je příjemný.
Prelude má perfektní rozložení hmotnosti a jízda mě po dlouhé době baví za každé situace. Baví mě jet rychle, baví mě jet pomalu po městě, baví mě jet s rodinou. Rodinu to ale zase tolik nebaví. Prelude je auto v konfiguraci 2+2 a zadní sedačky jsou spíše nouzové. Člověk by čekal, že ta „nouzovost“ bude v oblasti místa na nohy. Ale hlavní problém je, že tam není vůbec místo na hlavu. A to tak málo, že se tam na výšku nevejde ani dětská sedačka. Dítě tak muselo sedět vpředu a žena se hodně zkroutit vzadu. Situaci nepomáhají ani přední sedačky, které si po odklopení nepamatují ani sklon a neposunou se dopředu při sklopení sedadla. Nejlepší řešení je prostě rodinu nechat doma. A to je určitě jeden z důvodů, proč si takové auto někdo pořídí.
I přesto, že papírově se zdá, že Prelude moc nenabízí, 200 koní z hybridu s pohonem předních kol málokterého petrolheada vezme za srdce. Ten hybrid je samozřejmě jistý ústupek ve sportovní jízdě, ale absolutní výhra všude jinde. Ve městě jezdíte za 4,5 litru na sto, mimo město v pohodě do 5 litrů benzínu na 100 km, na dálnici kolem 6 litrů. Auto jsme vraceli po 700 km s hodnotou přesně odpovídající údajům výrobce, tedy 5,2 litru na 100 km. A to dobrá třetina byla svižná jízda.
Když odhlédneme od pohonné jednotky, musím pochválit příjemné brzdy Brembo, musím pochválit strmé řízení, musím pochválit fantastický podvozek. To je prostě typická Honda. Pokud úplně nestojíte Preludu na krku, ale jedete zkrátka jen svižně, je to fantastické auto. Krásně reaguje na pokyny, má příjemné rozložení hmotnosti, na pneumatikách 235/40 ZR19 spoustu gripu a celkově jde o fantastické gétéčko. To je přesně to, v čem exceluje, a při pohledu na nabídku konkurence je to unikátní auto. Prelude mě fascinoval tím, jak se umí proměnit z pohodlného auta do města a na dlouhé cesty v zábavné a hravé auto. Taková auta u mě mají speciální místo.
Prelude není nejlepší auto na světě. Není ani nejrychlejší, nejpraktičtější ani nejmodernější. Je ale jedním z těch aut, které baví řídit, které potěší v zatáčce, ve městě i na dálnici. A přesně proto je mi líto, že ho musím vrátit.
